Poslední rok nebyl pro fotbalistu Lukáše Vorlického jednoduchý. Místo střílení branek zápolil boskovický odchovanec s těžkým zraněním. A když se mohl po dlouhých měsících konečně vrátit na trávník, zasáhla koronavirová pandemie. Ta právě v Bergamu, kde Vorlický nastupuje za místní Atalantu, napáchala obrovské škody. Mladý fotbalista je naštěstí v pořádku, zpět doma a již má za sebou i povinnou karanténu. A těší se, až bude moci znovu vyběhnout na zelený pažit a opět zabojovat o posun do prvního týmu mužů.
Podle zpráv z Itálie je to právě v Bergamu v souvislosti s koronavirem hodně kritické.
Situace je bohužel velmi špatná, každý den lidé umírají a je tam chaos. Neví se moc co s tím dělat. Nemocnice jsou přeplněné, lidé nesmějí vycházet ani z domu. Řekl bych, že Bergamo je momentálně nejvíce postižené místo tímto virem. Já jsem se naštěstí stihl vrátit domů. Upřímně jsem už měl několikrát slzy v očích, když jsem s lidmi z Bergama volal a popisovali mi situaci. Je to můj druhý domov a je pro mě těžké vidět, jak to tam teď vypadá. Nejsem ale doktor, takže bych se nechtěl vyjadřovat k věcem, které nejsou v mé kompetenci. Z lidského hlediska je to ale velmi smutné.
Dostali jste od klubu pokyny, jak se připravovat?
Ano, máme program. Nevím, jak ho jsou schopni plnit kluci v Itálii, protože tam jsou zákazy opravdu extrémní. Jakmile vyjdete na ulici, tak vás policie okamžitě pošle zpět domů. I já musel být čtrnáct dní v karanténě. Ale jde vždycky o to, jak to využijete. Okamžitě jsem si nechal od kamarádů dovést ke mně domů činky, rotoped a potřebné věci k tomu abych mohl program co nejlépe plnit. Chtěl bych jim moc poděkovat za to, že mi znovu, a už po několikáté, byli ochotní pomoci.
Jak karanténu zvládáš? Důležitá je asi podpora rodiny.
Byl jsem v povinné karanténě, kterou nařídila vláda. Nějak jsem si nestěžoval, jelikož opatření jsou namístě. Nechci, aby se tu stalo to, co v Itálii. Je potřeba, aby lidé v česku opravdu dodrželi to, co mají. Na Itálii je vidět, kam to až může zajít. Jako ten, kdo se vrátil z Itálie, jsem chtěl jít příkladem. K situaci jsem se vyjádřil i na svém facebooku a podle toho co vím, se to dostalo k hodně lidem, což byl i účel. Jste sice zavření, ale pořád je to živý čas a život plyne. Jde o vás, jak s ním naložíte. Pro mě to nebyl velký problém. Za posledních pár měsíců jsem zvyklý na těžké situace, tohle byla a je jen další z nich, která mě posune. Naopak si myslím, že to má i své plusy. Příroda může konečně dýchat, můžeme vidět svět v celé jeho kráse, bez tolika lidí venku. Třeba si uvědomíme, že tu nejsme sami, a co vše nám naše planeta dává.
Poslední měsíce jsi měl velké zdravotní problémy.
Na konci minulé sezóny jsem si bohužel přetrhl křížový vaz v koleni a k tomu natrhl meniskus. Nebyl to konec světa. Nejsem první ani poslední, komu se to v kariéře stalo. Bohužel to přišlo ve velice nepříjemnou dobu. Bylo mi sedmnáct let, fotbalově se mi hodně dařilo, dostal jsem zajímavé nabídky na přestup a v Atalantě jsem měl možnost jít v létě na přípravu s A týmem. To období pro mě bylo jako krásný sen, ze kterého se nakonec stala noční můra. Z pohledu nastartované kariéry šlo tedy v ten moment o velký problém. Navíc tělo se v tu dobu ještě pořád mění, hodně jsem rostl, takže podstoupit takovou operaci nebylo jen tak. Prošel jsem velmi těžké a psychicky náročné období plné pochybností. Nikdy si nepřipustíte, že se něco takového může stát, až dokud se to doopravdy nestane. Nejhorší je, že se na to nemůžete ani nějak připravit. Přijde to prostě z vteřiny na vteřinu a dostane vás to na dno. Bylo to opravdu velmi těžké, obzvlášť první měsíc, kdy jsem jen ležel s dvaceti stehy na koleni obvázanou nohou na hotelu v Barceloně. V hlavě jsem měl několik myšlenek, i tu, že by to mohl být konec. O tom, že to zvládnu, jsem ale nepochyboval a postavil se tomu čelem.
Ale musel jsem dlouho přemýšlet, než jsem sám sebe přesvědčil a než jsem se znovu usmál. Teď zpětně musím říct, že jsem na sebe pyšný za to, jak jsem to zvládl. Zároveň bych chtěl moc poděkovat všem lidem, kteří mi na té cestě pomohli, protože jich bylo opravdu hodně. Oni vědí, o kom mluvím. V těchto chvílích života poznáte doopravdové přátelé a já si moc vážím toho, že bylo víc těch kteří se mnou zůstali, než těch kteří se otočili zády. Tohle téma by bylo asi na jeden celý rozhovor, proto jsem se před pěti měsíci rozhodl točit takový menší film, na kterém se momentálně pracuje a ve kterém budou videa z celého procesu. Budu tam vyprávět, jak vše přesně bylo. Nikdy nevíte, jak moc jste silní, dokud být silný není vaše jediná možnost.
Absolvoval jsi zákrok u specialisty v Barceloně.
Jakmile jsem se zranil, jel jsem na magnetickou rezonanci u nás v Bergamu. Potom okamžitě volal manažerovi prezident klubu Percasi, abych přijel do tréninkového centra, že na mě čekají. Spolu se sportovním ředitelem mi řekli, že se nic neděje, že je to jen malá překážka na mé cestě, že mě to nezastaví a že jejich představa je pořád stejná, vidět mě co nejdřív nastoupit za A tým. Dali mi možnosti, kam můžu letět na operaci. Ve hře byl Řím, Německo, Rakousko, mluvilo se i o Americe, ale nakonec mi navrhli Ramona Cugata, největšího specialistu. Operoval Xaviho, Davida Villu nebo Messiho, takže bylo jasno. Letěl jsem na operaci do Barcelony, kde jsem byl měsíc a chodil na rehabilitace. První týden jsem strávil v nemocnici a další týdny na hotelu, takže s nadsázkou taková dovolená. Bylo to hodně silné období, musel jsem se vyrovnávat s velkou bolestí, ale poznal jsem nové lidi. Zpětně jsem rád, že jsem rekonvalescenci mohl začít právě tam. Rychle jsem pochopil od všech v Barceloně, že když se k tomu dobře postavíš, tak se můžeš bez problému vrátit. Musíš mít ale pevnou vůli a nevzdávat se v těžkých momentech, kterých je na té cestě opravdu hodně.
Kdy se vrátíš zpět na trávníky?
V současné chvíli je už vše jak má, koleno reagovalo zatím velice dobře a postupně jsem se měl vrátit do plného tréninku s týmem. Kvůli tomu viru si ještě budu muset počkat, ale doufám, že ještě v této sezóně stihnu nějaké zápasy. Je to deset měsíců od zranění a devět od operace. Když se to stalo, byla to opravdu tragédie. Já ale vždycky říkám, že fotbal je nahoru dolů. Příjemné momenty je potřeba si užít, ale nezblbnout. Ty nepříjemné věci je potřeba vzít tak jak jsou a postavit se jim. Potom rozhoduje, kdo to přejde, zvedne se a jde dál, a koho to naopak položí. Až mi bude 35 a skončím s fotbalem, tak se zpětně ohlédnu, za jaké kluby jsem hrál a co jsem vyhrál. Věřím, že si v ten den řeknu, že to, co se mi v sedmnácti stalo, nebylo nic oproti tomu všemu krásnému, co jsem za tu kariéru potom zažil. Může to být ale i tak, že budu třeba za deset let hrát opět na okrese Blansko, to bych si zase řekl, že to byla skvělá zkušenost, která ze mě udělala silnějšího člověka.
Jaké jsou v Bergamu podmínky? Celý klub asi žije úspěchy v pohárech i italské lize.
Před třemi lety, když jsem do Atalanty přestupoval a odmítal týmy jako Juventus, Liverpool nebo Bayern, na mě někteří koukali jako na blázna. Já jim řekl, že do tří let bude Atalanta hrát Ligu mistrů a bude hrát o titul. Dnes je to realita. To, že Atalanta pracuje skvěle s mládeží, se vědělo, ale A tým hrával dlouhou dobu jen ve středu tabulky. Vše změnil prezident Percasi a to, co se dnes v klubu odehrává a jak tým funguje, je sen. Cílem každého malého kluka v Itálii je jít do akademie Atalanty a i áčko je dnes prestižní adresa, proto například hráči jako Iličič nebo kapitán Gomez zůstali. Tým je na úrovni jako Inter či AS Řím a to jak vybavením, tak fotbalem který hrajeme. Mrzí mě jen to, že jsem tenhle krásný rok nemohl zažít na hřišti, ale věřím, že přijde den, kdy si vezmu zpět vše, co jsem za tu dobu zranění ztratil.
Jsou italské soutěže proti těm českým nějak specifické?
Italský fotbal je úplně jiný, je o jiných principech. Už několikrát jsem četl jak někteří čeští „odborníci“ kritizují, že se v Itálii jen brání a vše je založené na taktice. Tak to ale úplně není. Italové jsou perfekcionisté, vše musí být přesné, bez chyb a vyřešené na hřišti tak jak si to žádá situace. Je to taky hodně o běhání, ale pak je tam druhá strana řeky. Pokud jste hráč, který má něco navíc, herní myšlení, umíte obejít hráče, tak máte naprostou volnost na hřišti směrem dopředu. Po takových hráčích chtějí jen jedno, aby rozhodovali zápasy. Směrem dozadu musíte plnit svoje povinnosti s ohledem na to, na jaké pozici hrajete, ale dopředu můžete tvořit, takže pokud jste takový hráč, tak si v Itálii fotbal můžete naplno užít a bude vás to obrovsky bavit. K tomu se naučíte věci, které vám třeba tolik nejdou. Mě osobně to vyhovuje.
Hodnotíš s odstupem odchod do zahraničí i přes mladý věk jako dobré rozhodnutí?
Pořád stejně jako na začátku, byl to můj cíl a ten jsem si splnil. Teď je na řadě další. Víte, jak to v česku chodí. Spousta mladých kluků se venku neprosadila a v česku se tím pádem vytvořil úsudek, že jít jako mladý do zahraničí je špatně, že je lepší jít českou cestičkou. Já to beru tak, že každému sedí něco jiného. Já jsem za svoje rozhodnutí rád a udělal bych je znovu. Nerad bych teď vyzněl namyšleně nebo arogantně, ale kdybych se nezranil, věřím, že bych měl za sebou už start v Sérii A. To se v česku ale neví, protože tady se hodnotí a řeší úplně jiné věci.
Například můj kamarád Adam Hložek, se kterým se o tom občas bavíme, se rozhodl zůstat v Česku a všichni musíme uznat, že udělal dobře. I Alex Král se rozhodl zůstat v česku a dnes je ve Spartaku Moskva. Každý má svoji cestu jinou a každý naplní svůj potenciál v jinou dobu. Já jsem momentálně oproti těmto klukům pozadu, to i vinou zranění, ale znám svoje kvality, nepochybuji o sobě a určitě bych nechtěl uhýbat z cesty, na kterou jsem se vydal. Navíc, kdo ví, jak bych na tom teď byl, kdybych se nezranil? Třeba si tento rozhovor za deset let někdo přečte, a já budu jeden z mnoha, kteří se v zahraničí neprosadili. Lidi budou říkat, že mi to nevyšlo a přitom jsem si dovolil takhle mluvit. I to se může stát, ale za to, co jsem za tři roky v Itálii zažil, jsem hrozně rád a věřím, že to tím nekončí. Soustředím se na sebe, na svůj život a na svoji kariéru. Stačí mi, že o mých kvalitách ví moji nejbližší, kteří mi věří a podporují mě. Bez nich bych krok do Itálie nezvládl tak lehce.
Pomáhá ti s životem v Itálii i přítomnost dalšího českého hráče, Davida Heidenreicha?
Itálie už je jako můj domov, mluvím bez problému Italsky, znám lidi ve městě a někteří znají mě, takže se cítím velice dobře. Itálie je krásná země a hlavně Bergamo jako město je krásné místo pro život. David je sice o dva roky starší, ale v týmu jsme spolu. Oba dva jsme v kádru Primavery, což je jako u nás U19, ale v týmu můžete mít i pět starších hráčů a David je jedním z těch, kteří tam zůstali i pro tento rok. Jsem za něj rád, je to velký profesionál a do týmu hodně přispívá svým charakterem, protože je to super kluk s čistým srdcem. Tohle je poslední rok kdy může hrát v mládežnické kategorii, proto i kvůli němu doufám, že se zase začne hrát, aby v létě měl lepší výchozí pozici a mohl si o své budoucnosti rozhodnout sám výkony na hřišti.
Jak moc mrzí, že tě zranění připravilo o Euro U17?
Samozřejmě to mrzelo. Euro je krásný šampionát, ale abych byl upřímný, tak jsem to tolik neprožíval, protože ani Euro U17 z vás ještě nedělá fotbalistu, což si někteří kluci myslí a je to škoda. Každé povolání do reprezentace mě vždycky potěšilo, ale dokud to není U21 nebo A tým, tak to nevypovídá nic o vaši budoucnosti. Pana trenéra Kotala to mrzelo, protože jsem v týmu měl své místo a mohl jsem pomoct k dobrým výsledkům. Kvůli koronaviru odkládají Eura, a pokud se po zranění vrátím dobře fyzicky připravený a přidám výkony, na které jsem byl zvyklý, myslím, že bych mohl klidně příští rok bojovat o Euro U21. Nevím, jak moc je to reálné, ostatně nominaci vždy dělá trenér. Ale je to můj vnitřní pocit.
Právě Václav Kotal se stal trenérem pražské Sparty. Má na to vrátit klub znovu do boje o titul?
Je to velmi zkušený trenér, který určitě přinese nějaký systém a dá Spartě tvář. To podle mě nyní Sparta potřebuje. Ale musí dostat prostor a víme, jak to poslední roky na Spartě s trenéry bylo. Přeji mu, ať se jim daří a se Spartou sbírá úspěchy. Zaslouží si to.
Sleduješ také výsledky svých bývalých klubů? Nejen Zbrojovky, ale hlavně Boskovic a Žijeme Hrou?
Moc se to neví, ale se Zbrojovkou jsme se moc nepohodli, když jsem přestupoval. Nic proti ní ale nemám, vše je o lidech a o vztazích. To, že jsem si nesedl s některými lidmi, neznamená, že nemám Zbrojovku rád a věřím, že se dostanou co nejdříve zpět do ligy. Boskovice a Žijeme Hrou sleduji pravidelně a jsem otevřený k zapojení do čehokoliv, o co mě požádají. Na letní kempy Žijeme Hrou jezdím již tři roky a dělám besídky. Jsem rád, že se všem mým bývalým klubům daří. Spíš mě občas mrzí celkové fungování českého fotbalu. Před nedávnem bohužel skončili lidé, kteří mohli český fotbal výrazně posunout. To je velká škoda.
V době nouzového stavu jsi se podílel na výzvě Žijeme Hrou, kdy fotbalisté natáčeli své umění v domácím prostředí. Jaký byl zájem a co čeká na vítěze?
Napsal mi Pavel Blaha, jeden z trenérů Žijeme Hrou, jestli bych mohl klukům natočit práci s míčem, kterou mohou dělat doma. Nakonec z toho vznikla tahle facebooková výzva pro veřejnost a má to velký úspěch. Přišla nám hezká videa jak od dospělých, tak od dětí. Hlavním účelem bylo, aby se lidé smáli, zapojili se celé rodiny a i v těchto těžkých časech si za pomocí těchto maličkostí uvědomovali, na čem doopravdy záleží. A že život je i přes to, co se teď děje, krásný. Tomu kdo vyhraje, jsem slíbil pozvání na jakékoliv místo, kde může sníst a vypít cokoliv bude chtít. Jsem tedy zvědavý, jestli to bude KFC nebo McDonald.
Autor článku: Lukáš Lorenc, RegionPress pro číslo 5/2020
http://www.regionpress.cz/Z-krasneho-snu-se-stala-nocni-mura-lici-posledni-rok-fotbalista-Lukas-Vorlicky-id-22678.aspx
